ŠACHY V NYMBURCE

NYMBURSKÁ HODINA NA PŮDĚ KOLÍNA

Odkud jen začít? Ten zápas měl několik příchutí. Bylo to derby a byl to již v 9. kole zápas o konečnou první příčku, kterou Nymburk hájil s náskokem pěti bodů na kolínské kolegy. Dalo by říci zápas roku, možná také ne. Ale pocity před ním i po něm tomu nasvědčovaly. A na vše se dívalo vlídné slunce raného jara.

Kolín D byl považován za velké sousto, takže se obvyklé úvahy o kanárkovi zdály přehnaně odvážnými, až přidrzlými. David ovšem v psychologické přípravě na chatu pokus o kanárka vyhlásil! Říkal jsem mu, že v tom případě bude nutno opět rozdávat bábovku.

A potom v první březnovou neděli krátce po osmé se na hlavním nádraží Nymburk (výjimečně cesta vlakem) sešla skupina oslabená o Patrika, kterého odrovnal zánět okostice. Všichni byli v dobrém rozpoložení, tím spíše, že na mě padla koupě lístku. Řekl jsem s naprosto vážnou tváří, že kdo prohraje, částku mi proplatí. Za zbylé drobné jsem si ještě stihl zakoupit kávu z automatu. V nádražní hale jsme se srazili s áčkařem Milanem Horou – že by posila? Nikoli, šestičlenné týmy na svazu ještě neschválili. A Milan jel do Kolína s úmyslem hrát za Kolín v II.lize, zatímco my jej odjížděli porazit v „pralesní“ lize.

David pozdravil přijíždějící rychlík jakousi anglickou písní. Zněla přibližně takto: Oh yes, it is here, the train is coming… Co asi bude zpívat při návratu? Prolétlo nám hlavou. To už nás vítal Kmochovi zaslíbený Kolín. Jedním z předpokladů úspěchu bylo nalezení hrací místnosti. Nešlo to samo. Láďa musel zastavit jednu mladou ženu s dotazem na sokolovnu. „Vzal jste si její číslo?“ vtipkoval David. Lukáš Hučík byl nějaký nažhavený; předchozího večera podporoval na zápase Bohemians a vybavený šálou s motivy klokanů měl stále chuť začínat si nějakou rvačku, Sparťan nebyl po ruce, tak alespoň napadal Davida. Kolikrát jsem musel dvojici po cestě umravňovat, to bych nespočítal. Jediný Milan Necid byl hodný a nelovil po cestě ženy a ani se nepral.  Mezitím jsem vyhlížel pekařství, kde by bylo možno pořídit tzv. „bábovku pokušení“. Kolín byl však v neděli po ránu ospalým a velmi zvolna se probouzejícím městem, zato my jsme budili rozruch. Jakému štěstí jsme vděčili za to, že jsme se ve zdraví ocitli ve správné ulici. „Támhle jsou nějací hooligans,“ ukázal Milan. Spatřili jsme hlouček pořízků. Že by koncentrace před sokolovnou? Ale ještě ne. To myslivecký spolek měl výroční schůzi, kvůli níž si myslivci na neděli přivstali stejně jako šachisté. Teprve o pár desítek metrů dále nás v čele malého náměstí vítá sokolovna příštím dramatům zaslíbená.

Jsme uvedeni do hrací místnosti v patře, díky rozlehlým oknům je to prostor osvětlený a dá se tu volně dýchat a procházet se kolem dvou řad stolů bez pocitů slona v porcelánu. Paprsky slunce dopadají do vitrín s trofejemi a poháry, stejně jako na četné nástěnky plné černobílých vzpomínek na zlatá léta sokolské župy Kolín. Laskavým panem Vejvodou jsme upozorněni, že ve vedlejší místnosti se bude hrát krajská soutěž, tomu prý bude odpovídat provoz v okolí varné konvice. Netrápíme se tím, šachisté Nymburka umí vyrušovat i sami sebe, jsou na rozruch vycvičení.

Ale když zasedáme k partiím, jsme v prvních minutách tiší jako pěny a soustředíme se. Kolín D nastoupil bez prvního hráče sestavy, neboť Josefa Tyka vtáhlo do bojů o vyšší trůny céčko. Jenže já se právě těšil na to, že si potykám s panem Tykem. Teď proti mně zasedl nevyzpytatelný druhý hráč Jan Kalík. Uvedl mě notně do rozpaků, neboť se mi zdálo, že jej tlustá skla brýlí odřezávají od přítomnosti, takže je stále poněkud mimo. A později jsem si všiml, že tahy zapisuje na XXL verzi partiáře a také, že má na zápěstí hodinky s obřím ciferníkem. Za těmi brýlemi jsem téměř neviděl jeho oči. Bylo by však chybou spoléhat se, že nebude vidět šachovnici. Když jsme u té galerie charakterů, upoutal nás také Lukášův soupeř, který měl sice partiář běžných rozměrů, zato při zapisování tahů skláněl čelo až ke stolu, takže se zdálo, že své tahy vyrývá špičkou nosu, popřípadě honí na papíře nějaké blechy.

Pan Kalík mi hned ze začátku způsobil radost:  Dovolil mi hrát Jänischův gambit, po kterém už jsem v praxi dlouho toužil. A bílého má volba rozhodila. Propadl do jámy úvah, kterou si musel vystlat silnou vrstvou minut na přemýšlení, aby se tam cítil trochu pohodlně. Na prvních deset tahů spotřeboval ranec času.

A jak čas kvapí, ukazuje se, že Lukáš Hučík se nachází pod tlakem hráče v kšandách. Lukáš jako obvykle projevuje emoce a chytá se za hlavu. Míníme ale, že se může v této fázi spasit a uklidňujeme jej. Remíza Ládi Levinského je jasná jako jarní nebe za okny a Hynek Pech to dobře ví. Jejich partie také skončí smírem. A projdeme se k poslední šachovnici, kde bojuje spolehlivý a neústupný Milan Necid proti místnímu organizátorovi Jindřichu Vejvodovi. Nevím, jak to ten chlapec dělá, jestli jej nad kolébkou navštívila šachová sudička nebo David Copperfield, ale sivookému soupeři v zahájení uzme figuru. Ano, zázračná štědrost Milanových soků je jedním z důvodů, proč se stal bodovým buldozerem týmu. Charismatický pan Vejvoda bojuje ze všech sil, aby zalátal svou chybu, ale my věříme našemu hráči, který pokyvuje hlavou a ujišťuje, že je nad věcí. Že by ho tolik nakoplo to kafe se čtyřmi cukry, které jsem mu osobně zalil a naservíroval? (pozn. – já nejsem Maryša!) Do spletité pozice se dostává na středním prkně David (Žigmund, ne Copperfield) rovněž ve španělské za černé. Rošády na opačnou stranu vyvolávají bouři a záleží, kdo se dříve blýskne a sžehne soupeřova monarchu. Aby vznikaly blesky, je důležité se hustě mračit a koncentrovat se. Tahle bouře se jen tak nepřežene!

Můj soupeř mě udivuje chabými tahy a po prvním záchvatu výměny figur mi neochotně na oltář pokládá pěšce. Když mi nabízí remízu, odmítám tento komfort a Láďa mě uznale poplácá po zádech, ale právě tím jako by mi naložil nové břímě – zodpovědnost, aneb jak výhodu uplatnit? To mě trápí více než problémy zahájení a čas na mých hodinách ubývá. Mezitím někdo bujaře vstává od stolu; zahlédnu Milanův široký úsměv, je od ucha k uchu a je to úsměv vítěze! Láďa proplouvá mezi stoly jako sluníčko po Labi a hlásí mi: Jedna nula! Ale co dál? Vzápětí Lukáš Hučík dokázal svou těžkou pozici ukormidlovat do přístavu jménem Remíza. Už se to jiskří pouze na první a na třetí. Stejně jako minulý týden v Mladé Boleslavi je i v Kolíně nutné na dvou zbývajících deskách uhrát aspoň remízy. Napětí vzrůstá a my spínáme dlaně. Kdo chce osvěžit oči i duši, může se cestou z WC (nebo na WC) stavit na balkonu a zhlédnout cvičení dívčích tanců, vedené sličnou a velmi pohyblivou lektorkou. Já se kromě toho osvěžuji sklenkami vody u kávového stolku a po třetí sklence – co nevidím? Umyvadlo odtéká přímo do kbelíku. Ještě že to s pitím nepřeháněl.

Brzy si mohu dát na oslavu další kohoutkovou: Soupeř mi neopatrně bere pěšce a já jeho střelce trestám důkladným uzamčením. Typický osud chamtivce na poli a7 (nebo h7). Cítím podruhé plácání po zádech. Už se vidím na vavřínech a úsměvem obdařuji diváky okolo. Bohužel právě to druhé Láďovo poplácání ze mě vytřepalo poslední zbytky invence. Místo chytání střelce jsem se vydal králem na opačnou stranu, jako bych si chtěl popovídat s kolegou.  Pak následoval neočekáváný postup a ten krásně lapený střelec mi utekl. Najednou jsem zcela jasně spočítal, že nestíhám a směřuji k porážce. Zdali to vidí i pan Kalík? Jeho oči šmejdily za tlustými skly a já se modlil. Snažil jsem se ale nadále působit suverénně a po jednom oddychovém kolečku po klubovně jsem usedl za šachovnici se slovy: „Nabízím tedy remízu.“ Čekám, že jí třeba vezme zavděk, ale ono se nic neděje a jeho oči se dále míhají za skly jako zdivočelé akvarijní ryby! To už sleduje trajektorii k výhře, myslím si a je ve mně malá dušička. Pan Kalík se dává na postup králem. Kibicové okolo mě kroutí hlavou a Láďa se mi pozdě snaží vysvětlit, co jsem měl udělat lépe. Tím mě ještě více zdrtí. Zcela bez nálady provedu další tah, ale… co to? Silné obroučky ke mně náhle vzhlédnou a já poprvé vidím protivníkovi do očí. „Remis?“ Ptá se mě pan Kalík poněkud zmateně, jako by se ujišťoval. Ihned to odkývám. „Prosím?“ Táže se pan Kalík. Zuřivě kývám znovu. „Ano, jistě!“ A smír je stvrzen. Později mi došlo, že mou první nabídku mohl přeslechnout! Shodil jsem břímě z ramen, ale nikdo už mě po nich neplácal. Letos tři partie v řadě jsem odehrál na stejný princip: získání převahy – odmítnutí výhry – soupeř získává převahu, o které neví a odmítá svou výhru – u obou vděčně přijatá remíza. Všem potom říkám, že jsem spoléhal na Davida, který proti ing. Duškovi jistě udrží půlku.

Teď se k němu chodíme dívat jako k hlavnímu magnetu. Rozložení kamenů na třetí desce je opravdu pozoruhodnou mozaikou: Na sloupcích a a c mají oba soupeři do sebe zaražené dvojpěšce, na sloupcích b a d vznikají jakési roury. Dámy jsou vyměněny stejně jako většina figur. Oběma zůstalo po dvou lehkých figurách: David střelec a jezdec, pan Dušek dvojice střelců. Nutno podotknout, že jeden z nich úpí uzavřen na poli b1. Vlastní pěšci ho nechali zkamenět. Zatímco David může vesele kmitat dvěma figurami. A právě představa nebohého střelce na b1 mu vnukává myšlenku na výhru. My ale trneme a ujišťujeme jej, že remíza postačí. „Snad mě necháte, abych si to dohrál,“ otočí se David na židli. Jeho pozice v přímém přenosu je zdrojem vzrušení. Se slovy „kdyby a kdyby“ se chodíme radit se za dveře a trpíme, protože, jak to bývá, samozřejmě vidíme to, co hráči sami nevidí. Když si jdou Milan a Láďa zapálit před budovu, srotíme se u nich a analyzujeme hlučně na ulici. Náhodní kolemjdoucí nechápou, jakému sportu se to tak zaujatě věnujeme. Náhle sokolovna doslova vyplivne Davida, který hlásí: „Nabídl mi remízu, co s tím?“ a s potměšilým úsměvem dodává, že má chuť pokračovat na výhru. Netrpělivý Lukáš touží už jet domů a nechce o průtazích ani slyšet. Vyhrožuje Davidovi, že domů půjde pěšky, jestliže prohraje. I my ostatní se vrháme na Davida jako vosy a doporučujeme přijmout remis. Do schodů stoupáme jako pětičlenná delegace, která vydala nesmírně důležitý výnos. V čele David. Ale když se přiblížíme zpět ke stolku, ještě naposledy se otočí a ptá se: „Tak co?“ Vosy opět dorážejí, a tak je remíza přijata.

K nádraží se vracíme v povzneseném stavu a po cestě si různě blahopřejeme. David volá Patrikovi a musí ho zklamat: kanárek opět uletěl. Lukáš se opět atakuje do Davida, protože je prý „rádobyvtipný“ a zaslouží si to. Vítězství o fous nám již zajistilo první místo v tabulce. Rozpřádáme snové varianty o tom, jak postavíme na podzim družstva. Láďa předpokládá, že naše místo v soutěži zabere Nymburk F! K dokonalosti chyběl už jen Patrik a jeho šampaňské. Ale přiznejme, že nakonec nebyla třeba ani Davidova bábovka.  A Láďa nás koneckonců vespolek pozval na plzeň. V příštím kole uvítáme Slavoj Čáslav B. Možná budeme sváděni usínat na vavřínech, ale nebylo by dobré využít dvě kola k volnému odchytu kanára?

Zaznamenal Aleš Misař, Sokol Nymburk