ŠACHY V NYMBURCE

KOLÍNE, KOLÍNE, STEJNĚ TO UMÍME

Jedině překvapit mohl Nymburk B v duelu s vedoucím týmem skupiny. Bez jediné posily z áčka (dlouho už za nás žádný áčkař nenastoupil), ale přece jen v osmi lidech jsme se hnali na Kolín v autech Tomáše Zimy a Jiřího Všetečky. Přestože nastal skok na letní čas, nikdo si nezapomněl přeladit budík a pozdní příchody se nekonaly. Můžeme být rádi, že se tento posun netýká hodin šachových! Na sluncem zalité kolínské náměstíčko se sokolovnou jsme dorazili ještě o vlas dříve než domácí. Ti byli jistě připraveni pomstít své kolegy z déčka, které nymburské céčko porazilo o měsíc dříve v „pralese“. Na všech deskách byl silnější, všude na nás čekali ostřílení hráči.

Oproti zápasu céčka jsme si tentokrát vyzkoušeli sousední, poněkud menší hrací místnost. Výhled z ní byl poetický a na parapety se tu a tam slétali zvědavci holubi, aby se něco přiučili… spíše od kolínských hráčů. Před startem Láďa Levinský navázal na proslov rozhodčího Jindřicha Vejvoda a jménem hostů popřál všem hladký průběh utkání. Hladkost byla okamžitě narušena poté, co soupeř Davidovi zkomolil (už pokolikáté) jméno na „Žikmund“. Ten se ohradil a trval na „Žigmundovi“. Spoluhráči jej ale krotili a doporučili, aby se z praktických důvodů konečně přejmenoval. To by ale musel vyměknout na „k“ a to jistě nedopustí.

Po uklidnění situace a zapsání správných jmen to vypuklo. Nejprve se podívejme na osmou desku, neboť tam nastal nejrychlejší konec. Probíhal zde souboj Davida, pardon, Matěje s Goliášem. Ale biblický příběh se neopakoval! Neutekla ani hodina a Matěj Škrabánek byl prvním, kdo svěsil fangli. Stalo se to v partii se zkušeným Josefem Tykem. Možná by to dopadlo jinak, kdyby měl stejně jako starozákonní hrdina po ruce prak, ale neměl jej a Kolín šel do vedení.

S nepřehlédnutelnou osobností kolínského šachu Luborem Francem se utkal Lukáš Hučík. Tento úděl jsem mu nezáviděl. A po právu. Lukáš Hučík partii jako obvykle prožíval ve stylu fotbalového derby, byl rozrušený a chvíli neposeděl. Odcházel do vedlejší místnosti do debatního kroužku – tzv. kuloáru kibiců. Tam ostatně chodil každý, kdo si nechtěl úplně zavařit závity a toužil si protáhnout nohy a pár slůvek nejen o šachu prohodit. Když Lukáš vyměnil dostatek figur, nabídl remízu, kterou pan Franc dle očekávání pohrdl. Asi věděl proč. Za chvíli Lukášovo rozrušení a sebe-proklínání narostlo do stadia zoufalství. Pan Franc ho v koncovce zkušenými grify vytempoval a donutil ke kapitulaci. Domácí špílmachr poukázal na to, že Lukáš od partie příliš často odbíhal k debatám ve vedlejší místnosti, takže byl sám proti sobě, neboť si narušoval koncentraci.

Neuvěřitelné kousky prováděl po mé pravé ruce Láďa Levinský. „Narušil jsem soupeři rošádu,“ pravil s úsměvem v kuloárech kibiců. Narušení rošády soupeře bylo v tak těžkém zápase ohromnou událostí. A skutečně – král pana Hály byl necudně odhalen na g8 a Láďova věž jej nepříjemně obtěžovala. Za této pro černého jistě prekérní situace Láďa přijal remízu, což mu Tomáš Zima vyčítal. Ale Láďa zcela vážně tvrdil, že soupeř má zkušenosti z extraligy a že půlka je cenností. Později se karta obrátila a Láďa měl důvody Tomášovi veškeré výčitky vrátit. Ale nepředbíhejme!

Na sedmé desce si dobře vedl David. Proti zámku bílého krále výhrůžně napnul tětivy dalekonosných figur a panu Vlasákovi na dvě hodiny značně ztížil život. Na výhru to ale bylo málo, a tak David „tvrďák“ Žigmund docílil alespoň remízy proti mnohem silnějšímu hráči.

Kolem jedenácté někteří odvážlivci z řad hostů tvrdili, že stojíme na výhru. Ale když se den lámal v půli, byli jsme rovněž nalomeni. Já jsem stejně jako Jirka Všetečka prohrával o pěšce a tahal jsem, jak se říká, za kratší konec provazu. Jiří Všetečka, pamětliv katastrofy z Mladé Boleslavi, ukázal chlubivě na svou dámu a pravil, že se ještě drží na svém místě, resp. je alespoň na šachovnici přítomna. Proti Frantovi Michálkovi to ovšem nebylo nic platné. Tomáš Zima hrál pozici nejasnou jako londýnský smog a pouze Patrik Tesař mohl mluvit o naději na bod, aniž by to byla troufalost – vedl o pěšce a soupeř se tvářil značně nešťastně. Když jsem se potom ohlédl, spatřil jsem najednou srovnané figurky. Ptal jsem se pana Součka, jak to dopadlo, a premiant domácí sestavy mi sklíčeně potvrdil Patrikův triumf. Jenže to jsem vám neprozradil, že mezitím už Jirku Všetečku položil slovutný Franta Michálek na lopatky. Co se mě týče, zdálo se, že lehám přímo… na lopaty několika hrobníků! Copak lopaty. Roli tam hrály hlavně všelijaké vidle a trojzubce. Ono postavení jezdce na g5 a krále na h8 při oslabení f7 nepředstavuje pro monarchu zvlášť příznivou konstelaci. „Sedávej, panenko, v koutě, tam najdou tě.“ Znáte to rčení? Pro mého krále také mohlo platit a najít ho chtěl bílý jezdec. „Musíš vyhrát,“ zavtipkoval Jiří Všetečka, vida moji bědnou pozici, do níž jezdec mohutně bušil kopyty. Dlouho jsem se netrápil: usměvavý Jan Gabriel mi v dobré náladě zasadil skvostný taktický úder a mohl se smát celý zbytek slunné neděle.

Drama antických rozměrů přece jen nastalo a přichystal nám ho Tomáš Zima v poslední hrané partii. Kibicovali jsme kolem, hosté i domácí, v proměnlivém hloučku a přísahám, že se přidali i holubi na parapetu. Tak poutavé divadlo se odehrávalo na třetím stanovišti! Jaká byla zápletka? Zdánlivě jasná. Pan Zima bránil samotnou věží proti třem pěšcům bílého. Pročpak to ještě nepoložil? „Hraje to na čas,“ prohlásil Láďa, který mě často zatahoval do kuloáru kibiců. A skutečně: pan Stehlík už si prošel trnitou cestou jedné kontroly a nyní hrál do pádu praporku. Chtěl-li pomýšlet na vavříny, musel hrát svižně a přesně. Jenže právě to se mu nedařilo a pan Zima se svou jedinou věží tak oháněl, že soupeře uvedl do rozpaků takových, že tento nasekal několik nepřesností v řadě a jeho volní pěšci se prakticky neposunuli. Už i kolínští vrtěli hlavou a divili se, proč v rozhodující chvíli hraje kolega tak pomalu. Údiv se mihl i v špendlíkových očích holubů v pootevřeném okně. Říkal jsem si, co kdyby vyzobali ty zbývající vteřiny v sýpkách kolínského kráče. Láďa mě nadále tahal do vedlejší místnosti a hlásil mi počet vteřin, odhadnutý z analogových hodin. Když pan Zima sám dvakrát pohrozil matem, polilo nás blaho a význačně jsme si s Láďou vyměnili pohledy. Jenže pan Stehlík se nedal nachytat a potom se něco semlelo a bílý konečně prosadil jednoho z pěšců. Zatrnulo nám: pan Zima musel odevzdat tu věž, která odvedla takovou vynikající práci, že mohla obdržet medaili za zásluhy! Nechráněn věží, jeho král zahnaný do kouta byl donucen ustoupit na matové pole. To měl pan Stehlík z pekla štěstí, neboť na jeho straně už nezbývala snad ani hrstka vteřin!

Jakmile napětí opadlo a všichni se úlevně protáhli, chopil se Láďa příležitosti a začal hlásit, že viděl Tomášovu rozhodující chybu ve střední hře. Hned také navrhl správné pokračování. Místo obvyklých dohadů mu ztýraný pan Zima dal za pravdu – a ta písnička se opakovala po celou cestu domů. Měl jsem brát pika na f4, měl jsem brát pika na f4, opakoval si za volantem pan Zima, sypaje si popel na hlavu mohutnými hrstmi. Málokdy jsem zažil, aby si takhle přiznával chybu. Jak byl analytik Láďa v ráži, ještě spoluhráči vyčinil, že hrál ukvapeně. Na výsledku 2:6 už se pochopitelně nedalo nic měnit. Nebyl z nejkrutějších a je vůbec úspěch, že jsme proti takové přesile na třech šachovnicích dokázali neprohrát. A než se rozloučíme s Kolínem, máme tu jedno lákadlo na poslední kolo: Jelikož Mladá Boleslav C jen remizovala s Českým Brodem, bude se muset porvat v přímém souboji o třetí místo s námi!

zaznamenal Aleš Misař, sokol Nymburk